Ke vzniku pásma „Právě teďˇ a cestě do Vadsteny
… když za mnou přišli, abych napsal scénář – nejlépe i s hudbou, myslel jsem si, že je to snad jen legrace. Téma? Sv. Brigita Švédská. Časový termín byl tak tak. Usedl jsem k počítači a začal do něj ťukat. Asi za týden vznikl ještě nepříliš ucelený útvar. Zhruba po měsíci to začalo vypadat vážně – mělo se začít zkoušet. Provedli jsme pár škrtů a vylepšení a započalo hledání adeptů na jednotlivé role. Nešlo o žádnou dětskou říkanku (nic proti říkankám). Text byl poměrně dost náročný a navíc celý v angličtině. Práce byla chvílemi dost únavná, ale nakonec všichni odvedli skvělý výkon a příležitostně (a příležitost se najde ledaskdy) jsme se i zasmáli. Veřejná generálka na nádvoří školy byla diváky z řad rodičů, učitelů, spolužáků i přátel přijata pozitivně. Zkusili jsme si jak to asi bude naostro ve švédské Vadsteně.
Tři dny po té jsme tedy vyrazili. Cesta k hraničnímu přechodu u Krnova trvala jen chvilku. Horší už to bylo na samotných hranicích (doufám, že se na tom opravdu něco změní, až budeme v EU). Celá kontrola trvala necelou hodinu. Postupně jsme všichni podlehli únavě a usnuli. Ožívat vše začalo asi kolem šesté ráno. Na chvíli se zastavilo; Trochu zima a ranní vlhko, šálek kávy a pokračovat. Přestupní cíl se přiblížil chvíli po poledni. Chelmno. Zde mělo dojít k setkání s Poláky a po krátkém občerstvení a prohlídce města mohla cesta pokračovat. Přestoupili jsme do polského autobusu. Zvenku vypadal velmi luxusně, ovšem uvnitř měl nějaké nedostatky – především pak nezvykle málo prostoru. Kolem čtvrté hodiny se bus konečně rozjel směrem k přístavu v Gdaňsku, kde jsme měli přestoupit na trajekt. Loď vypadala asi jako deseti nebo dvanáctipatrový dům, (ale prý to není nic moc). Po kontrole pasů provázené nadšeným razítkováním jsme se nalodili a věci odložili do kajut. Následovala celkem příjemná prohlídka lodi (nejprve jsem si dal kávu cca za deset švédských korun, tj. zhruba tak 35 Kč, takže zase žádná katastrofa). Trochu mi to připomínalo město v pohybu, restaurace, bar, jazzová kavárnička, free shopy s nejrůznějším druhem zboží za velmi slušné ceny, příjemná obsluha, která naštěstí vždy ovládá alespoň základy angličtiny, takže se ani neztratíte a stejně tak nehrozí, že by nastal problém s výběrem nebo podobně. (Ne nadarmo se říká, že angličtina je latinou 21. století.)
Strávil jsem pohodový večer v jedné z kajut, kde jsme se namačkali a vedle několika historek a pár písní čichali aroma zapařených ponožek. Kolem 11 se většina z nás rozešla do kajut s vyhlídkou na pohodlnější noc, než byla ta předchozí v autobuse. Já se ještě rozhodl projít po horní palubě. Noční mořská hladina osvětlená reflektory lodě taky není pohled k zahození. Silný vítr, kterému uprostřed obrovské vodní plochy nic nestojí v cestě, má obdivuhodnou sílu. Člověka se chvílemi zmocňuje pocit, že se vznese. No, ale zpět k prostým prožitkům. Probuzení bylo rychlé a celkem příjemné. Čilé vylodění a přestup do busu. Pak už jen pár hodin a vjížděli jsme do malého městečka na jihu – do Vadsteny. Přivítání ve škole Petrus Magni a hurá k obědu. (Skladba menu ukazovala na to, že kukuřice a zelenina vůbec jsou zde velmi populární – žádný český gulášek.) Uběhla chvíle určená ke strávení pokrmu a nadešel okamžik pravdy – zkouška naší hry (Right Now – Právě teď) v kinosále školy. Všichni byli dost unavení z cesty, ale i přesto dopadla zkouška celkem obstojně. (Musím říct, že ke konci zkoušky mi hlavou probíhaly jen myšlenky na dobrý steak a měkkou postel – a nutno podotknout, že jsem se dočkal.) Večeře již proběhly v hostitelských rodinách. To znamenalo první oťukávání jazykových znalostí, z čehož asi měli zpočátku všichni trochu obavy, ale jak se ukázalo, nebylo se čeho bát. Ubytováni jsme byli vždy alespoň po dvou stejně mluvících lidičkách, takže ve dvou se nějaká ta věta dala dohromady. Já jsem měl možnost zúčastnit se večer ještě jedné výtvarnické afterparty. Lidé se tam skvěle bavili bez ohledu na věk nebo vkus.
Následující den – pátek byla dopoledne na programu malá prohlídka města spojená s přijetím u starostky Vadsteny. (Marek Šumník hájil naše barvy – pokud jde o kulturnost, když na starostku vytáhl J. S. Bacha.) Po kulturním občerstvení přišlo občerstvení těla v podobě oběda v jednom z místních podniků – Sjömagasinet.
*Vadstena je město s dlouhou historií. Dvě z nejstarších staveb ve městě chrám v gotickém slohu a hradní komplex, který, přestože prošel mnoha inovacemi a rekonstrukcemi, vyzníval naprosto autenticky. Najdete tu malebné uličky s obchůdky a kavárničkami, kde mají tu nejlepší kávu jakou jsem kdy pil, Celkovou atmosféru skvěle dokresluje jezero Vättern, od kterého sice k večeru vane silný studený vítr a hejna malých mušek, které však údajně opravdu nekoušou. (100 % jistý si tím ale opravdu nejsem) *
A opět k „práci“. Ve 2 hodiny si naposled mohli naši herci & hudebníci otestovat svoji připravenost. Naše paní učitelky se netajily spokojeností, z čehož lze usoudit, že tato zkouška proběhla o poznání lépe než ty předchozí. Podvečerní barbeque patřilo nejspíš k těm příjemným a voňavým prožitkům. Program sestávající z nápaditých her, pění songů a chutného jídla –to není špatná idea (vždyť člověk je od přírody tvor hravý a rád se baví). Ti hodně odolní a energeticky vybavení mohli ještě prožít „setkání duchů na zdejším hradě“. It can be very scary -“Může to být dosti děsivé“ znělo upozornění v závorce v programu. Teprve v sobotu dopoledne jsem si uvědomil jak moc vážně tady lidé celou slavnost vlastně berou. Počet obyvatel ve městě se postupně prakticky zdvojnásobil. Poláci (jejich folklórní soubor Kundzia) předvedli v rámci oficiálního započetí slavnosti na náměstí kolekci svých tanců (úroveň byla velice slušná a pořídili jsme i pár pohyblivých obrázků.) Vystoupila také místní kapela zabývající se irskou hudbou – bydlel jsem u jejího frontmana. Užili jsme trochu kultury a já se vydal na malou obhlídku města, přičemž jsem vlastně už pomalu hledal také to správné místo, kde bych poobědval. S obědem žádná sláva, ale každopádně se blížila „hodina H“ – společné přestavení Švédů, Poláků a Čechů začalo ve 2 hodiny. Přes mírnou nervozitu a možná až příliš slunečné počasí (kostýmy nám ušili z poctivých materiálů) byl výsledek nad očekávání dobrý.
Další aktivity probíhaly v duchu zábavy. Po nutném hygienickém ošetřením (v kostýmech bylo opravdu horko) jsme se opětovně setkali na hradě, abychom příjemně pojedli & popili. Hrála nám kapela a projevil se nejeden pohybový talent. Večer zakončila performance švédského národního symfonického orchestru. (Pokud si člověk odmyslí to nepředstavitelné množství malých mušek táhnoucích od jezera, šlo o docela zajímavou záležitost.) Neděle – oslava vrcholila, proběhly dvě mše. Ta první, které se účastnily především vysoké politické a církevní osobnosti, v místním chrámu a druhá na nádvoří hradu, kde bylo údajně cca 5 tisíc lidí. (Nejspíš to bude pravda, protože ulice byly lidmi natolik přecpané, že cesta k hradu, která by mi normálně zabrala sotva pět minut, trvala za těchto okolností téměř půl hodiny.) K večeru se uskutečnilo setkání na rozloučenou ve škole. Zatímco mládež si v klidu vychutnávala družbu na freeparty, já musel sledovat konzumaci prapodivných tvorů s klepety, které jsem naštěstí neochutnal. (Jinak mohu říct, že švédská kuchyně je poměrně pestrá a zdaleka nestojí jen na kukuřici.) Zbytek času vyplnila hudba.
Poslední den ve Vadsteně jsme měli příležitost vidět jak to chodí ve škole, když se zrovna neděje nic výjimečného. Některé hodiny by se vám jistě líbily jako např. hodina anglického jazyka, ve které se v kinosále promítá Matrix v originálním znění. (Pochopitelně v digitální kvalitě.) Po krátkém obědě bylo chvíli volno ke konverzaci a pak už nás čekalo jen balení báglíků, batohů, krosen i kufříků. (Někdo si možná dal tak jako já sprchu). Loučení bylo různorodé, ale každopádně jsme všichni zamávali a vyrazili zpět k domovině.
Cestou k Gdaňsku autobus kupodivu velmi utichl a sem tam se ze spánku ozvalo nějaké to příjemné zachrochtání. Do přístavu jsme přijeli s menším předstihem, takže nezbývalo než čekat až se rozední. (Nebylo až tak nudné čekání, vyslechl jsem spoustu zajímavých historek a vtipů.) Konečně připlula loď. Pobrali jsme zavazadla a táhli je k nástupnímu terminálu. Na moři už se nejspíš značná část z nás viděla doma ve své měkké a důvěrně známé posteli, ale i přes únavu to stálo za to. V příjemně hřejícím slunci zněly housle – stylové dokreslení situace. Marek se totiž, jak sliboval už na začátku cesty, jal ukázat světu, že heslo co Čech to muzikant, stále ještě zcela nepozbylo na významu. Návrat na pevnou zem už se odehrával opravdu poněkud znaveně. Ale musím říct, že alespoň pro mě, patřily právě ty chvíle, kdy už jsem prakticky na půl spal, mezi ty z nejpříjemnějších. Probíralo se co bylo a nebylo O.K. a já sám jsem si uvědomil, že jsem vyrazil na sever se skupinkou skvělých lidí, kteří se umějí bavit, dokážou odvést slušnou práci a být při tom v pohodě. A pohoda opravdu byla, až budete mít chuť si jí trochu užít, vypravte se do Vadsteny…
Poděkování patří: Gábině Grohmanové (Brigitě), která to nevzdala i přes zdravotní problémy, Kristýně Kvapilové (Andělu), neboť ochotně a skvěle zaskočila v době Gábininy nepřítomnosti, Tereze Přerovské, pro obdivuhodné úsilí při pilování akcentu, Barboře Jiříčkové & Pavle Lukešové nejen za hudbu, Štěpánovi Havranovi za uplatnění veškerého dostupného talentu, Honzovi Berkovi za přínos k tomu, aby nálada nikdy neklesla pod bod mrazu, Zdeňkovi Kudelovi nejen za to, že mi dělal společnost v poněkud stísněném prostředí autobusu, Pepovi Nakládalovi za neuvěřitelně propracovaná gesta a nadšení pro věc, Martinovi Zapletalovi za přínos středověké filosofii, ale i celé naší skupině, Kájovi Berkovi za reprezentaci na neoficiální scéně a samozřejmě též Markovi Šumníkovi za ostrovtip a nezničitelně dobrou náladu. Je na místě poděkovat též doprovodi, který s námi vším prošel bez úhony – Veronika Jiříková, Alena Vrzalová, Petra Lukaševičová a v neposlední řadě Šárka Chlupová.