Žár v dlani

Zrozeni ve tmě, v tom tichém okamžiku
jsme jak kostky vržené do propasti,
zrozeni ve tmě, v tom bezbolestném vzlyku hledáme důvod:,,Proč, člověkem se stát“?

Je množství těch, kterým kousek chleba stačí a dost těch, co chtějí sobě lhát
pro plavný pohyb křídel ptačích
prosím tě zůstaň, vždyť víš…

Jsem jenom špatný klaun, co neumí se smát,
mrňavá maska z jarního karnevalu;
před branami města se shromáždil lid,
převozník čeká – už musím jít.

V krajinách noci

bloudíme ztrhaní
a není /žádné/ moci,
jež ztiší křídla havraní.

Chci všechno,
oceán i poušť,
lásku i nenávist,
kabaret začíná a krajnost je omezením.
Rozevřete opony!

Cesta končí, broučku; propast.

Tenhle svět je jen hladová šelma,
která čeká na příležitost tě zabít.

Jo. Kdo může, zvolí snazší a příjemnější z cest.
Ale šaškova proroctví se jednou vyplní a pak to budete vy, kdo bude plakat a toužit po tom
stát se kořistí vlastní tuposti.

Před vstupem do ráje si nezouvej
boty jinak tě dovnitř nikdo nepustí.

Staneš se bezmocnou loutkou,
která má být obětována na počest kamenných.

Vláda snu
je na nohou a válčí
s pokrytectvím
ve slané vodě křičí mořská víla její milenec
zemřel nedaleko
od břehu
ztracené identity hloupých, krvelačných
zákonů tuposti
a strachu z poznání
sebe sama.

Noční král na pohádkovém koni
s křídly
a zázračným pohledem
pluje tmavým prostorem dál
až do říše stínů,
klidu
a posvěcení všech lidských cest.

Brzy přijde svítání
pozdravit ty, kteří chtějí vidět,
mořská vílu leží na břehu,
vedle svého milence.

Schovejte dýky,
tamtamy vyzvánějí,
starci si broukají
směšné popěvky o novém ránu
a král Artuš se zpil
medovinou. Až k smrti.

Tohle není pohádka.

Kruh je uzavřen,
země je pod vlivem kyseliny
americkej sen zemřel
v ústech vzteklých psů
s pěnou
a s posledním Amen
fanatického proroka.

Pozdravuj,
tohle je možná
poslední
večírek s princeznou.

Smrt je jako oceán,
v němž se ztrácejí detaily
všední nenávisti.

Viděl jsem
tvůj úsměv
a smrt mě držela
za ruku. Čistá,
klamná a nicotná.
Uprostřed víru
chladných těl,
temného čekání
a vizí dálek
se znovu zrodíme.
Neopustím tě…
Neslyšně
krutě
a dlouze,
jako vlk
plazící se za svou nevinnou kořistí
přijdu a znovu budu vzývat
zoufalství.
Ne, nestraním se humoru
ani ironie
jen nechci být součástí
tupého davu,
který křičí:Ukřižuj!

Neschopna soucitu
plazí se pouští,
kráska v kovových šatech
z večírku velkých lordů.

Jsou to upíři. – Chuť krve je sladká.
Odpuštění
a návrat
k prastarým kořenům lásky,
křičícího umění slov a doteků.

Nejde o to, kdo shrábne víc,
ale o to kdo vydrží až do konce.
Šakalí zpěv a zkyslé víno je jak smilování,
ruce všech bojovníků strnuly.

Na plátně nedaleko vlhkého oltáře
zůstalo několik krůpějí krve,
v zákulisí zatleskal šašek
a nad znavenými hlavami obecenstva vzplanulo
ticho…
a vlastně šlo o nás;
je to ironie,
někdy se tolik snažíme být pravdiví,
že už to ani pravdivé není.

Stojím na kolejích
a ty přijíždíš
máš ráda vůni svobody,
ale já zůstávám vězněm
své „slepoty“.

Chlad zpřetrhal pouta
dřevěných mostů
přes řeku smrti,
z dálky zazněl smích
jako z protějšího břehu.

Melodie
vzdálenosti
křičí do oken ohluchlých srdcí.

Okenice se zavírají.

Je noc,
zpíváme o ztichlé, zhroucené Evropě
uprostřed. bláznivého boje moci a zoufalství.

Vše vypadá
jako gigantický rej opilých šašků,
karneval neviditelných.

Nenávist vyvržení smísená s nejistotou,
smrt v oknech s bílou vlajkou.
Pláč v černém pokoji beze světla.

Záclona porodní stah panenství,
na stole váženého muže v obleku.
Směj se, no tak se směj,
nevěřím.

Z temně modré dálky vyjíždí koňský povoz
vozka je zpitý
a hlasitě huláká píseň
beze slov.
Do chrámu vstoupilo zelené slunce;
ruce všech pokrytců zkameněly

Pohrdáním
v podkroví ironie
s mokrými vlasy.

Prší.

Most se otevře
za 30 hodin.
Konec pro plačky,
K čemu pláč nad prázdným hrobem.
Tohle je brána,
mor iluzí
setkání tváří v tvář
čistému okamžiku.

Střed světa je žhavý,
slunce je žhavé,
lidé vychladli
v hrobkách z panelů
a pokrytectví.

Zavři dlaň,
svatí krvácejí.

Cesta se kroutí do klubíčka.

Pacholek zařízl jehně
-bude pečínka.

V tichosti procházíme zlatou zahradou
daleko za její zdí,
v děloze smíření
je svět jako odraz toho,
co se skutečně děje,
co se stalo
a co přijde.

Vrah bezstarostně ujíždí
na cínovém koni
k umělým obzorům
věčných iluzi.

Dutý tón
zazněl měsíční chodbou
někdo uchopil dýku.
Smrt, postradatelnost, věčný světobol
zrcadlo času a zbožné přání setrvání
v něžné kráse cizích, nezištných očí.

Jsem neživý pták,
který létá nad tvými sny
ze dne až k noci velkého opojení.

Nádhera
vykreslená rytinovou technikou
do posvátného svitku.

Úchvatná symfonie,
která jako by skrývala svou krásu
v obavách a ze strachu před vrahy,
kteří zabíjejí dokonale,
takticky
bez zábran.

Katova dcera má ruce v dlaních
u horského potoka svatě naříká
a staví kříž nezkrotným bláznům.

Žár v dlani osvobození dálnice do vesmíru. Hadrová panenka a dvojitá vodka,
kterou jsem dopil přesně ve chvíli,
kdy zapadlo slunce.

Jak ptáci bezkřídlí stanuli před Kristem
v okovech spoutaní
zástupy bez tváře
jež hrůzu nahání.

V ohni se obraz
nuceně odvrací
nikdo nic nedává
nikdo nic neztrácí.

Jen ptáci,
si svobodně dál plují nad lesem
okovy otroků
my prý už nenesem.

Kdo chce ať stojí
a tupě se dívá,
noc podává pod obojí,
a tam v dálce – někdo zpívá…